XIV.

26. října 2018 v 15:42 |  Stihomam
XIV.
Chceš dneska přijít? V tom spěchu jsem nestihla jeho zprávu ani včas zaregistrovat. Dnešní den to v kanceláři stálo a práce se jen hromadila. Dost mě to znervózňovalo. Zítra musím vše odevzdat. No, pořád jsem to hezky stíhala. Jen jsem doufala, že to budu touto dobou pomalu dokončovat. Konec se zdál zatím ale v nedohlednu. Celý svůj tragický milostný život jsem pustila proto z hlavy. Občas je fajn nemít času nazbyt. Hlava si aspoň odpočine.
Teď bylo ale třeba odepsat. No, mám hodně práce ale tak proč ne.
Telefon jsem ihned odhodila do kabelky a začala jsem očima kontrolovat faktury. V duchu jsem se modlila, aby vše bylo na svém místě.
Další volnou chvíli jsem našla až při obědě. "Anet, jdeme na indii, jdeš s námi?" Houkla na mě kolegyňka. Na tento povel jsem čekala od rána. Můj žaludek už ani pořádně nevěděl, co znamená slovo jídlo. Volal hlasitě o pořádně kořeněnou nálož. Než jsem se stihla odrazit ze svého kancelářského koutku, zapadla jsem ještě hlouběji do židle. No na druhou stranu se potřebuji domluvit s Petrem L. na tom dnešku a kdy jindy to udělat, než teď? Navíc, pokud dneska půjdu k němu, k práci už se nedostanu. Ale taky mám strašný hlad. Ne dobře.
"Já- já to asi musím dokončit." Vykoktala jsem. "Dám si bagetu tady z automatu," dodala jsem, snad, abych ukonejšila svůj trávicí systém.
Bylo třeba využít té volné chvilky. Zapátrala jsem rukou v kabelce a vylovila telefon. Zpráva od Petra L.
V kolik přijdeš?
No, mám toho dost v práci. A musím se stavit v tiskárně u Centráku. Zněla moje odpověď.
No super, tak práci můžeš dokončit u mě a já budu kolem 19hod kousek od Centráku, tak tě vyzvednu.
Dobře.
A uděláme jídlo?
Fakt to navrhnul? Hlavou mi proletěly ty romantické chvíle dvou milenců, kteří si navzájem cpou jídlo do úst a vychutnávají si každým douškem jeden druhého. Až moc patetické ale co, byla jsem z toho naměkko. A taky to byl zase další krok kupředu. Kupředu svatbě, deseti dětem a manželství až za hrob. Ne, měla jsem z toho opravdu dobrý pocit.
Super nápad, tak já se stavím někde po cestě pro šampaňské.
Chtěla jsem tomu prostě dodat korunu. Byl to nenápadný pokus o to mu ukázat, jak si jeho kroku cením a že se neostýchám vyjít také vstříc. Taky jsem nenápadně naznačila, že dnešní večer může mít lehce romantický podtón. A v neposlední řadě šlo o to vlastně nejdůležitější. V mých očích konečně nešlo o to, se vidět proto, abychom spolu strávili noc nebo protože ani jeden z nás nevěděl, jak vyplnit volný čas. Bylo to plánované a potencionálně plné romantiky.
 

Sbohem

26. října 2018 v 13:58 |  Pocitáty
(Předzvěst XIV. kapitoly)


XIII.

25. října 2018 v 15:32 |  Stihomam
XIII.
V pondělí jsem se přinutila se zase rozpomenout na momentálně horké téma "svatby". Jak bych asi vypadala ve svatebních šatech a kdo by na mě čekal na konci uličky před oltářem. Mohl by to být Petr L.? Respektive, správně bych se měla ptát, měl by to být Petr?
Nevím. Ale ani nevím, jestli bych se chtěla vdávat, tak je to asi v pořádku ne?
"Prosímtě Anet, stav se za mnou potom, jo?" Zavolala za mnou zpoza rohu nadřízená.
"Dobře." Snad není nic špatně. Natáhla jsem se pro diář a radši zkontrolovala, kdy má být uzavírka hotová. Oddychla jsem si, když jsem potvrdila svoje přesvědčení, že mám ještě několik dní. Sice několik dní plné práce, ale nějak to zvládnu.
 


XII.

24. října 2018 v 16:21 |  Stihomam
XII.
Fakt jsme spolu strávili celé odpoledne. A fakt jsme si povídali a bylo to fakt fajn. Něco ve mně bylo ale dosti obezřetné a nepřipouštělo si skutečnost, která se děla. Ačkoli jsem si přítomnost užívala, neměla jsem od toho žádné očekávání. Na jednu stranu to bylo dost střízlivé vzhledem k naší minulosti. Na stranu druhou ale dost žalostné vzhledem k přítomnosti. Záměrně jsem nezmiňovala ,,naší přítomnosti", protože jsem si tím pojmem "naše" nebyla tak úplně jistá. Dobře. Kecám. Ať si říká, kdo chce, co chce, vždycky do něčeho jdete s tím, aby to vyšlo, aby se to něco dovedlo do zdárného cíle. Vždycky za něco bojujete. Jinak byste do toho tu energii nevkládali. Takže ano, chtěla jsem, aby to dobře dopadlo. Chtěla jsem konečně vztah, který má hlavu a patu. Ale hlavně budoucnost.
Čím déle jsme se vídávali, tím více se bariéry mezi námi bouraly. Stále více jsem se snažila bránit myšlenkám o tom, jaké to bude, až budeme mít společná rána i večery, dny i měsíce, roky. Bylo těžší to tajit před Míšou. Měla jsem nutkání to vyřvat do světa. Nechtěla jsem to v sobě dusit. Když mám pocit štěstí a radosti ze života, chci se o to podělit se svým okolím, který se mnou byl ve chvíli, kdy jsem se s brekem schovávala v pokoji a nechtěla přivítat slunečná rána, kdy jsem se uzavírala před tím krutým světem, který mi každými sekundami ubližoval.
Důvodem, proč jsem to na svou kamarádku nechtěla vybalit byl strach, že přijde kopa protiargumentů, které jí bohužel nebudu moct rozmluvit, protože byly založené na drtivých faktech. Tolikrát jsem se spálila. A ačkoli teď bylo vše na správné cestě, sama jsem tomu nechtěla uvěřit na sto procent. Možná osmdesát. Možná devadesát… pořád tam ty pochyby byly. A já jsem tím ale žila. Žila těmi osmdesáti procenty. Nechtěla jsem, aby mi někdo znovu připomněl, že to není naplno. Teď ne. Zatím ne.



XI.

22. října 2018 v 14:15 |  Stihomam
XI.
Jako by se to už někdy stalo. Zase Déja vu. Moment, ono to není jako. Opravdu se to opakovalo. Seděla jsem na barové židličce s hlavou zapadlou ve dlaních. Zase jsem s těží popadala dech. Snažila jsem se nevzlykat moc nahlas. Nechtěla jsem o tom s nikým mluvit. Nechtěla jsem se nikomu zpovídat. Nechtěla jsem si to v hlavě znovu přehrávat. Nechtěla jsem to cítit znovu. Nechtěla jsem tam znovu být. Ani být tady. Vůbec jsem vlastně nechtěla být. Byla to silná slova. Ale naprosto to vystihovalo podstatu mého já v tento moment a v tuto chvíli.
Ruce jsem zatnula v pěst. Snad, abych v sobě objevila zbytek sil. Nebo snad proto, abych se nehty zaryla do kůže a přebila tu strašnou tíži na hrudníku, která mě táhla dolů a dolů a ještě níž.
Když si myslíte, že už to nemůže být horší, věřte, že může. Těžko tomu uvěřit.
"Anet," zaslechla jsem za svými zády. Míša vyběhla za mými zády a skočila před ledničku, kterou hladově otevřela, strkajíc hlavu do dveří. Neviděla jsem to, ale cítila jsem ten chlad. "…Včera jsem mluvila se Sylvou a chce udělat nějaký sedánek. Máš pro ni, už nějaký dárek?"
Její nečitelný hlas mne přesvědčil o tom, že si ničeho nevšimla. Ačkoli jsem měla naději a mohla se teď ze všech sil odplazit do pokoje bez povšimnutí, strašně se mi nechtělo a jen jsem zůstala sedět na místě, nehnutě zírajíc do dlaní.
"Já jsem si řekla, že by byl…", hlas Míši utichl jen na chvíli. "Anet, co se stalo?"
Ani jsem nehnula brvou. Jen jsem dál zírala do nekonečna. Než stihla Míša pokračovat, už stála za mými zády a dlaní mi přejížděla po zádech, jakoby váhala, jestli mě může obejmout nebo zda-li se to vůbec hodí. Zbytečné starosti. Mně to bylo úplně jedno. "Chceš o tom mluvit?"
Nechtěla jsem. Zavrtěla jsem hlavou. Chvíli jsme jen tak mlčky seděly a bylo to moc fajn. Nechtěla jsem, aby tento zvláštní moment skončil. Cítila jsem, jako bych uvízla v čase. Nešla jsem dále, ale ani se neohlížela zpět. Jen byla. Nikdo nechtěl slyšet vysvětlení, nikdo mi ani nic nevyprávěl.
Po chvilce se Míša odplížila zpět do kuchyně a ze skříně popadla dvě skleničky. Po cestě zpět se natáhla ještě do ledničky pro otevřené víno. Všechny suvenýry postavila přede mě. Odmítavě jsem znovu zavrtěla hlavou. Nadechla jsem se, zkusila promluvit, ale nevydala jsem ze sebe ani hlásku. Zhluboka jsem polkla, mrknutím potlačila slzy. "Nemůžu, mám ještě práci. Jsem pozadu, zítra je uzavírka." Při posledním slově to už nešlo zadržet. "Já jsem taková kráva, Míšo."
Přes potoky slz jsem neviděla Míšin soucitný pohled. Ještě že tak.


X.

21. října 2018 v 16:31 |  Stihomam
X.
Ok? To je vše?
Je normální, že jsem celou dobu na veletrhu aktualizovala messenger proto, aby mi neunikla jediná zpráva od něj? Co se to se mnou děje? Doufala jsem, že je to už pryč. Ale , možná není. Možná to bylo příliš silné.
Vůbec nevím, co se mi na tom veletrhu snažili říct a ani nevím, co jsem z něj měla odnést. Opravdu jsem měla plnou hlavu jeho.
Bylo to milé. To, že se znovu ozval. Přitom šlo jen o blbé dvě naprosto stručné a o ničem nevypovídající zprávy. Ale šlo mi spíše o ten akt. O to, že mi musel napsat. Musel si najít náš bezesporu půl roku starý chat. A předtím se musel rozpomenout. A musel nabýt pořádné kuráže, aby se mi po tom všem ozval.
Třeba lituje? Možná mi chce něco říct? Možná se chce omluvit? Nebo že bychom měli stejné životní moto a chce si mě udobřit? Možná můžeme být jenom kamarádi. A můžeme? Jde to vůbec? Může být člověk s někým, s kým kdysi sdílel vášnivě všechno, co sdílet jenom jde. Může být jeden s někým takovým přítel? A co situace, kdy si povídáme o svým nových známostech? To musí být sakra divné.
A co od toho očekávám já?


IX.

21. října 2018 v 15:28 |  Stihomam
IX.
Čas utíkal. Dny se mi začaly spojovat v mozaiky. Chvíli jsem měla pocit, že dokonce nežiju.
Nejsem člověk, který by měl tendenci věci zveličovat a markantně poukazovat na své utrpení. Jen jsem prostě neměla tu sílu se přetvařovat. A v tu chvíli, kdykoli jsem se podívala do tváře ostatních lidí a oni zase viděli tu mou, tak nějak, řekněme, zlomenou… kolikrát jsem viděla, že se v jejich pohledech vlastně zračí, nikoli sounáležitost, nikoli pochopení, ale jen lítost. A nebo - a to bylo horší - lhostejnost.
Každý jdeme svou cestou a je to náš život. Přece jen se ale na křižovatkách života setkáme s jinými pěšáky a ti občas sejdou ze své cesty a připojí se k nám. Cestujeme spolu, dokud se jeden z nás nerozhodne, že odbočí a bude pokračovat sám. A je potřeba tu spolujízdu přetrvat.
Když jsem jednou večer nemohla spát a přemítala si mé milostné dramata, přátelské rozpory či rodinné krize, uvědomila jsem si, že v srdci cítím cosi, co lze jen těžko popsat slovy. Je to taková sklíčenost a vlastně se mi sem tam to srdce zastavilo a já se nemohla nadechnout. Zároveň mě strašně zabolelo na hrudi. Taky jsem chtěla řvát, ale nemohla jsem vydat ani hlásku. Oči mi zvlhly a naskočila mi husí kůže. Musela jsem se nadechnout a v tu ránu jsem uklidnila svoji duši. Vše se vrátilo do normálu. Nicméně, kdykoli jsem si vybavila další tvář, s níž jsem vedla určité spory, znovu se mi zastavil dech a…
Ne, nejde to.
Když je člověk sám, uvědomí si, že je spousta lidí, kteří na něj možná nemají dobré vzpomínky. A proč? Byly ty spory nutné.
Ne. Opravdu to tak dál nejde.
V rámci nové životní etapy jsem se rozhodla, že žádné z mých vztahů nezůstanou neuzavřené a už vůbec v nějak negativní rovině.
Toužím po tom, zamávat spolucestujícímu, odbočujícímu mimo mou trasu. Toužím po tom si s ním připít na krásné zítřky, byť budou bez nás. Je potřeba zahodit svou pyšnou a závistivou, možná taky trošku pomstychtivou tvář. Musím si připustit sama sobě fakt, že cesta našich už jen známých může být stejně záživná, stejně krásná a plná zážitků, jako by byla s námi. A může být dokonce lepší.
Naši cestu někdo opustil. A opustil ji, protože sám chtěl. Neexistuje žádný donucovací prostředek, který by přiměl člověka se silným poutem k vám, aby zahodil vše a šel vstříc novým zážitkům. Ne. Vlastní štěstí je vždy nejpřednější. A každý se dle něj rozhoduje. A tento známý je přesvědčen v hloubi duše ,že štěstí čeká na cestě, jejíž pasažérem vy už nebudete. A tohle je třeba respektovat.
A vaše cesta je plná příležitostí a vy plni očekávání. Všechno je, jak má být. Nesmutni, protože ten člověk odešel, bud vděčný za to, že kráčel po tvém boku, a zpříjemnil ti cestu. Cestu, k jejíž cíli se blížíš, už ale zase sám.


VIII.

21. října 2018 v 14:26 |  Stihomam
VIII.

Když jsem se tak zamýšlela nad tím, co se to v mém životě teď vlastně děje, musela jsem si hrábnout na dno své duše - své podstaty. Necháváte něco jít, protože víte, že je to tak lepší. Ono je setsakramensky těžké se vzdát něčeho v čem začínáte vidět nějaký potenciál a čemu vlastně strašně fandíte. Nejhorší je, že v ten moment se vám to všechno nezhroutí, je to pořád tady. Ten potenciál se nezmenší ani o pidi-centrmetřík. Ale ta naděje, ta je fuč. Je sakra těžké přemluvit samu sebe, že ta naděje je to, co to něco může zrealizovat. Že bez ní, to opravdu nejde. Ale, je to tak skutečně?
Opravdu bez té naděje nemůže být to NĚCO skutečností?
Bijí se ve mně dva pocity a to nejsmutnější je, že ani jeden neumím pojmenovat. Nějak se necítím jednotná. Jedna má polovina ví, že dělá správně, protože tu naději už nevidí. Ta druhá ji pořád vyhlíží a chvilkama si namlouvá, že to bez ní zvládneme. A to je těžké. Tohle je to asi nejhorší na celé této situaci. Chce se mi znovu brečet. Chci řvát.


Kam dál